Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příspěvky

 

Vzpomínka 2014

 

Jako každým rokem v tuto dobu i letos měl náš Tadra tým soustředění v Českém Aspenu, ve Františkově u Rokytnice nad Jizerou. „Co budeme dělat, když nebude sníh?“ Základní otázka, která se nesla našim týmem při motivačních soustředěních v Praze. Letošní podivná zima skutečně nás, přátele černé sjezdovky ve Františkově nemile zaskočila. Avšak!

Slávek, náš trenér, když objevil v nových místnostech jejich firmy nevinnou krabici, která obsahovala osmdesát plynových masek, dal směr našemu soustředění. Šéf mu sice nařídil, aby krabici vyhodil, ale on správně vyhodnotil, že takový z nebe spadlý poklad se musí využít. To byl první krok.

Když nám jako legraci dal při „motiváku“ plynové masky, bylo nám s Petrem jasno. No a že jsme neseděli na sucho, to dá rozum. „Cvičení CO! To tady dlouho Honoušku nebylo!“ A tak jsme začali vymýšlet, jak takové cvičení na horách bez sněhu uskutečnit. Já jsem byl pracovně v Bangkoku a tak jsme každý den s Petrem vymýšleli po mailu další a další ptákoviny. Mě došla kořalka poměrně dost brzo, ale naštěstí Zuzana, která za mnou přiletěla, přivezla další, takže jsem dostal další inspiraci.

Každé cvičení předchází školení a instruktáž. Vymysleli jsme závěrečné testy, diplomy a zdokonalovali jsme postupně i cvičení.

Když jsem se vrátil, byl jsem ještě pomatený časovým rozdílem, ale stejně jsem se vrhnul střemhlav do víru příprav. Jako výzdobu školící místnosti našel Petr plakáty z padesátých let, které promptně vytiskl. Například plakát „Na soud s americkými barbary- zadržíme zločinnou ruku strůjců bakterologické války!“ byl velmi úderný. Nad barem visel plakát: „Mlč, neříkej na čem pracuješ, nepřítel naslouchá!“ Paní hoteliérová Iva velmi dbá na pořádek a lad, ale tady věděla předem, že je to boj s větrnými mlýny, tak nás nechala výzdobu dodělat. „Naší vesnicí imperialistický agent neprojde!“

V pondělí večer proběhlo školení. Bohužel, část lektorů byla odpoledním samostudiem indisponována a tak jsem školení musel táhnout sám. Zuzana, bývalá stevardka ukazovala naučenými pohyby, kde jsou nouzové východy. Bohužel, při ukázce, kde je únik kotelnou upadla, ale po chvilce se zvedla a předváděla dál. Kolega lektor při pokusu natáhnout si plynovou masku se trochu víc zaklonil a pozadu proběhl jídelnu, ale jinak školení bylo přesně podle příručky CO z roku 1960. Po záludných testech, kde někdy byla správná jen jedna odpověď, někdy všechny a někdy žádná, jsme rozdali diplomy, s tím, že se jimi mohou při nástupu do nového místa prokazovat, tak jako mechanik se musí prokazovat, že prodělal školení „Human Factor“.

Radost z absolvování školení mnohé členy Tadra týmu tak rozdovádělo, že to druhý den vypadalo, že cvičení neproběhne. Ale chyba lávky, přísní lektoři úderem třetí hodiny odpolední začali mlátit na kolejnici a to každý ví, že je začátek chemického poplachu. Takže ti, co se domnívali, že si po výtečném obědě konečně schrupnou, byli nemile překvapeni. Krom členů mezinárodního hnutí „Puberta bez hranic“ se všichni dostavili v maskách, pláštěnkách, s pytlíky na rukou, prostě přesně podle příručky. Pan hoteliér Miloš jel do Rokytnice pro svou ženu a pro jistotu si nasadil masku i na cestu. Když ho v serpentinách nad Rokytnicí potkala sousedka, málem spadla s autem do škarpy. Dole v Rokytnici policajti jen kroutili hlavou…

Nejmladší člen výpravy, roční Amálka, měla kočárek obalený igelitem a na ručičkách měla igelitové rukavice od benzinové pumpy. Její tatínek, Honza namaskovaný jako americký imperialista, vběhl do davu a na stůl v baru „U sněhové vločky“ hodil chemickou údernou zbraň, použité Amálčiny plenky. Po takovém ostrém úderu muselo nutně dojít k chemické očistě a to jak zevně, tak vnitřně. Vnější očistu jsme provedli nenápadně připravenou hadicí na zalévání.

Další den byl kritický třetí den, tedy on to byl čtvrtý, ale kdo by se s tím počítal, tak jsme se jeli do bazénu koupat.

V pátek, když náš camp končil jsme zjistili, že nám vlastně ani tak ten sníh nevadil. Protože kromě cvičení, byla ještě tradiční tombola, kde se dají vyhrát neuvěřitelné hovadiny. Například vloni byla hlavní cena velká socha jelena, který cestou v autě shodil parohy…  Dobročinný bazar, pyžamová párty. Spoustu věcí jsme nestihli a již se všichni těšíme na příští soustředění!

 S pozdravem: „Zlom ski!“  

 

Honza Č. Sr., březen 2014

 

 

 

 

Vzpomínka 2013

 

 

 Tak jsem se vrátil z českého Aspenu, z Františkova, z chaty Jednota. Sledoval jsem na TV Nova testy lyžařských středisek. 99% jich samozřejmě neznám. Ovšem, když popisovali Samoty ze Železné Rudy a řekli, že je nebudou známkovat, protože neodpovídají standardům běžných středisek, to mě naštvalo! Samotyho stěna se nedostala do známkování! Taková blbost! Tam jsem se seznámil se svou kamarádkou, se kterou jezdím na hory dodnes, dnes s jejím skvělým manželem, znalcem Bulharských vín a s jejich dětmi. Samotyho stěna (Samoty), toť  kultůrně společenský treff punkt, jak říkáme my, češtináři. Tam se utváří a stmelují kolektivy. Ne jako v přiblblé komunistické agitce Anděl na horách, tady je to bez organizované zábavy, bez rozcviček, ale za to je to s ve sněhu zakopanými svahovými lahvemi na otupení strachových buněk. Ano, vidím ten vztyčený prst: alkohol do stěny nepatří! Když jsem se v hotelu Javor seznámil s Janou, výše zmíněnou kamarádkou, slovo dalo slovo: „Kde lyžujete?“ „Na černý sjezdovce, kde jinde! Hloupá otázka!“ „Ale na Špičáku už sníh není, tak kde jezdíte?“ „Tady na černé za národním výborem, přeci.“ „Jó na debil placu, tak to chápu!“ „Jakej debil plac, to je stěna! Černá sjezdovka!“ A od té doby chodily studentky VŠE s námi do Samotyho stěny. A řeči o debil placu ustaly, když zjistily, jak je někdy obtížné je pustit se stěnou dolů, zejména na konci dne! Naštěstí vlek končil ve čtyři a to nám zachránilo život.

A tak nyní jezdíme na chatu Jednota. Kam se hrabe Aspen, kam se hrabou alpská střediska! Donesou vám někde šampaňské až na sjezdovku? Mají někde venkovní bar „U sněhové vločky“? Dostanete někde na baru Loketskou bylinnou, Elixír svatého Jana Nepomuckého, Bechyňskou perlu, či Preissnicz likér? Vsadím se, že nikoliv. Tato neuvěřitelná směsice byla doplněná ještě běžnými, leč výtečnými slivovicí, Jackem Danielsem, Metaxou a dalšími. Jak říká velitel zásahu Petr: „Každý chlast si svého konzumenta najde.“ A to vše se popíjí ze speciálních panáků, z vánočních čokoládových figurek. Faktem je, že někdy nám děti ještě nepoužité panáky snědí, ale to je jen díky trestuhodné nedbalosti konzumentů.

Samozřejmě u baru se sedí až odpoledne, kdy sníh se změní na břečku a nemá cenu si huntovat nohy. V noci, kdy teploty klesaly pod nulu, sníh opět umrzl a ráno jsme vyráželi na upravenou ve slunci jiskřící se sjezdovku.

Letos k nám přibyla dívka jménem Ivana. Mladé dvacetileté děvče, které naprosto netušilo, do čeho jde. Protože chtěla zaujmout, řekla nám, že je instruktorkou lyžování: „V Mariboru jsem tu černou sjezdovku, co se jelo Mistrovství světa ve sjezdu, musela jet šusem, protože jsem se bála zatočit a kde se jezdí tady?“ Od té doby jí nikdo neřekl jinak, než „Maribor“. Byla to hezká a jistě i hodná holka, ale její chlapec, syn jedné ze stálých hostů, jí patrně nepřipravil na sběř, se kterou se na horách setká… Toto děvče si ještě jednou pustilo pusu na špacír, když nám vysvětlovala, že když se roztápí vodní dýmka, neboli šíša, že je zapotřebí býti rozkuřovačkou, která tu dýmku rozfajruje. Když nám toto tajemství sdělila, šli jsme pod stůl, protože nás samozřejmě napadla tato funkce ve spojení s úplně jinou činností. Neurazila se, naopak netušila, proč nás rozkuřovačka tak rozveselila.

Nakonec i Rozkuřovačka Maribor zapadla do kolektivu, akorát jí její přítel poučil, aby před námi raději už nic neříkala. Nechápala sice proč ráno u snídaně snídáme jogurt Veselý táta a hlásíme, že dnes je švestkový, nebo že je hruškový. „A kde jste sebrali ty švestky, nebo hrušky, já jsem tam našla jenom jahodovou marmeládu?“ „Marmeládu, takové svinstvo bychom do jogurt nikdy nedali! To by nebyl jogurt Veselý táta, ale posr… táta!“ Netušila holka, co máme ve veselých lahvičkách na stole a proč s námi snídá jogurt i pan hoteliér.

Každým rokem se program našich večerů mění. Loni byl maškarní ples, letos byl retro večer. Každým rokem je tombola, kde se dá vyhrát i socha jelenů v říji a jiné krásy. Výtěžek z tomboly se promění za šampaňské na Silvestra, který je den po té. Letos k tomu přibyl v pátek 8.3. i Den hanby, kdy jsme přišli všichni k večeři v černém, krom jednoho člověka. Večer před dnem hanby jsme měli téměř všichni zánět v palci, kromě nezletilých. Dokonce chataři z vedlejší chaty měli zánět takového druhu, že jeden povídal druhému: „Ty vole, tys šel skoro dva metry rovně! Ty máš našlápnuto na prezidenta!“

Tak skončil skvělý týden, na který se těším každý rok a nejenom já! Bolí mě sice celý člověk, nejsem zvyklý na sportování, i když z předešlého to může vypadat, že se tam nesportuje, opak je pravdou. To, co jsem obšírně popsal, jsou mimosportovní aktivity. Permici za 250,-Kč na týden prostě musíte projezdit, to je výzva! Ivo a Miloši, děkujeme!   

 

Honza Č. Sr., 13.3.2013

 

  

 

 

Vzpomínka 2012

 

Řeč jednoho syfilitika, která začínala slovy: „Právě jsem se vrátil z Pražského hradu…“ je s dostatek známá a znamenalo to pro náš národ čtyřicet let nevolnictví. Já jsem se právě vrátil z Rokytnice nad Jizerou a to sice pro náš národ neznamená vůbec nic, ale pro mne to znamená skvělý týden s přáteli. Je to tradiční setkání „Tadra týmu“ na chatě Jednoty, bohužel vlivem různých okolností pravděpodobně i poslední. To byla jediná stinná stránka jinak po všech stránkách vydařené akce. Všichni milujeme naše hoteliéry pro jejich nezměrný talent vytvořit na chatě neuvěřitelnou domácí atmosféru.

Díky svému povolání a svému věku se často cítím velmi unavený a jak říká můj nezvedený syn: “Otče, už zase potřebuješ vymazat hard disk!“, což v překladu znamená: na všechno z práce zapomenout, sednout si na bar buď v hotelu, nebo ke Sněhové vločce, což je venku u sjezdovky, jezdit na lyžích, bavit se a odpočívat (pro mladší- relaxovat).

Když mě před léty řekla moje kamarádka Zuzana, jestli bych nejel do Rokytnice na lyže, vysmál jsem se jí, copak já jsem za lyžaře? Dnes jsem šťastný, že jsem se do této party dostal. Začal s námi jezdit i můj syn se svou přítelkyní, čili další generace. Výhodou této společnosti je, že se tady nikdo nepředvádí a každému je jedno jak vypadá a jakou má výstroj. Až na malé výjimky jsme všichni prostorově výraznější,no a co? Když nám kamarádka Eva řekla, že šla na maškarní za sněhovou vločku, už jí ta přezdívka zůstala a protože se sama podvolila, že bude barmankou na vnějším baru, inu název baru byl jasný: U Sněhové vločky. V tomto baru je vše zadarmo, protože si tam pití nosíme z vlastních zásob.Každý přinese něco jiného, je to Mistrovství světa značek… Sněhová vločka se slovy: „Bar is open!“ nabízí a nalévá, co hrdlo ráčí. Když už člověk cítí únavu, přeruší jízdu na černé sjezdovce a zajde si k Vločce. Vločka má nasazenou lyžařskou helmu, protože člověk nikdá neví, co se může stát. Jak už to bývá, u baru se dozví různé pravdy, či výroky, které by se daly tesat. V metrovém sněhu se Jana zeptala: „Kdo je tady bez bot? Tak ať dojde pro sklenice!“ Protože v takovém počasí nikdo ve tři odpoledne bez bot nebyl, musela tam dojít sama. Zuzana vyslovila přání, že bych jí měl  udělat, co jí na očích vidím, odpověděl jsem: „Třeba brejle?“ Proč říkám, že odpoledne nikdo bez bot nebyl? Protože předloni přišel večer jeden pán do chaty, jestli bychom ho nemohli vytáhnout, že zapadl s autem. Bylo mu sice trochu divné, když se chaty vyrojila tlupa divných lidí, jeden měl na sobě rybano a tankistickou přilbu, druhý měl péřovou bundu, kraťasy a byl bos, další měl vestu s nápisem „velitel zásahu“ a byl v sandálech. Já jsem měl bundu a pantofle. Venku vesele sněžilo a bylo -10 stupňů. Přišli jsme k zapadlé Audině a vyrvali jsme jí ze závěje a tlačili jsme jí srdnatě do kopce. Po chvíli tlačení jsem si všimnul , že se kola točí na druhou stranu: „Dej tam zpátečku vole, nebudeme se přetahovat!“ „Ale já potřebuju jet dolů a ne nahoru, děkuji, jste moc hodní a proč jste se neobul pane?“ „Když je zásah, není čas se obouvat, my záchranáři na vlastní zdraví nekoukáme. Sloužím lidu!“ Pán už nic neřekl, rychle zařadil a pro jistotu zmizel. Druhý den nám paní hoteliérová předala lahev Ferneta s tím „že to je pro ty divné lidi, co mě včera pomohli a moc děkuji!“    

Letos byl program hor velmi bohatý: tombola, Silvestr, maškarní ples a MDŽ. Na tombole se opět sešla neuvěřitelná snůška nesmyslů, kralovala tomu socha jelena, kterému chyběla půlka paroží, patrně důsledek rodinné krize. I ostatní ceny byly velmi vydařené, já jsem vyhrál například krajinku vyvedenou olejem na dřevě, patrně od holandského mistra (ve skutečnosti dar vděčného pacienta), tepaný obraz s nápisem „Grusse aus Jena“ také nebyl k zahození. Výtěžek z prodeje lístků jsme proměnili v bublinky na Silvestra, který byl letos 6. března. A půlnoc byla v deset hodin večer, abychom nerušili ohňostrojem horskou krajinu.

Extrémně se vydařil karneval. Zejména „Labutí jezero“, kde labutě byly tři dámy jejichž váhový průměr byl metrák. Outdoorové představení nemělo takový břink, jako večer v chatě, kdy bylo jezero i s hudbou a i s princem, kterého jsem představoval já. Dokonce jsme měli „standing ovations“ a obecenstvo si vytleskalo přídavek.  Jezdil jsem po sjezdovce v peleríně a s korunou na hlavě, ale výsledek byl, že akorát jedna maminka volala na své děti, aby šly pryč, že jsou tady blázni. Jestli myslela bláznem Dr. Holuba, který jezdil v tropickém s puškou a síťkou na motýly a řval, že skrz tu moskytiéru, kterou měl na přilbě vidí kulové, prosím, ale ježibaba s bradavicemi a s hrbem, která jezdila koštěti, byla pravá. Pan hoteliér přišel jako Ozzy a paní hoteliérová ze změnila na Tinu Turner.

MDŽ jsme pojednali ve starém stylu. V projevu jsem upozornil, že slavíme to, že soudružky ženy v zemích tábora míru a socialismu přestaly být předmětem erotické touhy vrahů z Wall streetu, ale emancipovaly se a dnes stojí po boku mužů u soustruhů, pracují se sbíjěčkou a nenechají se zahrnovat kožichy a zlatem, protože by to uráželo jejich důstojnost. Soudružka Těreškovová otevřela ženám dveře do vesmíru a dnes již každá žena může být vystřelena (nejlepší by byly soudružky tchýně). Po mém proslovu mezi plačící ženy vběhnul Honza s kyticí rudých karafiátů a každé dal jeden. Pak jsme se mohli pustit do oběda…

Tak skončil skvělý týdenna chatě Jednoty pod heslem „V Jednotě je síla“. Bohužel poslední a o to bylo loučení smutnější. Přesto jsem hrdý na to, že lidé o téměř dvacet let mladší mne vzali mezi sebe a bude mi ten týden v budoucnu velmi chybět.

 

 

Honza Č. Sr., 11.3.2012

 

 

 Vzpomínka 2011

 

Jak den za dnem se vzdalujeme od onoho nádherného týdne, který jsme strávili v luxusním wellness centru ve Františkově, tak se den za dnem přibližujeme k pobytu v roce 2012. Mě přestávají bolet kolena, ale na druhou stranu se mi stýská po večerech v luxusních fotelech v klimatizované kuřárně. Že nebyla klimatizovaná? Vždyť větrák fungoval a docela se vyvětralo, když vítací kocour Bobeš se dožadoval vstupu do chaty. A že tam nebyly luxusní fotely, ale tvrdé kancelářské židle? To může říct jenom člověk bez fantazie. Koktejly se podávali každý večer. A synáček se snažil, aby mě viděl někdy opilého. Jenomže já nepiji „rypáčky“ ani „trikolóru“. Já se držím svého červeného vína a to je dobré na krvinky a také na cholesterol, jak říká má lékařka, takže je to vlastně zdravotní pití, něco jako srkat minerálku.

Jednou z našich mnoha úžasných výher bylo sousoší delfínků. „Jestli tady najdu některou z vašich cen, tak je za vámi pošlu nevyplaceně!“ vyhrožovala Iva, paní hoteliérová. Včera jsem měl telefón: „Honzo, utírala jsem prach nad barem, nevíš, kdo tam schoval ty delfínky?“ „Ivo nebudeš tomu věřit, ale sami tam vyskočili, víš, že dokážou skákat, dokonce to předvádí ve varieté.“ „Já ti dám varieté, vezmu ti je do Prahy na swingový ples!“ „Ivo, neříkala jsi, že máte na chatě v sobotu oslavu šedesátin? Dovedu si představit, jak čerstvý šedesátník zatlačí slzu dojetí, až dostane umělecký artefakt od známého spisovatele!“ „No, mistře, nevím jestli jsi někdy dostal sousoším delfínků do hlavy, ale ten oslavenec je člověk, který dělá celý život manuálně a má docela páru.“ Tak mne nadchla myšlenka, že by se mohli přilepit vteřiňákem na kámen nad místním potokem, trpajzlíky má kde kdo, ale delfínky? A konečně voda je voda a je jedno jestli slaná, nebo sladká. Také na kapotě záchranného ARA by byli krásní. Rolls Royce má na kapotě babu, Rumunský nezmar by tam měl skotačící delfínky. Ale Iva byla neoblomná a ještě ve dvě v noci jsem měl telefonát, že delfínci pláčou a volají: „Kde je náš Honoušek?“

Moka servis s nápisem „Přibyslav- město Žižkovo“ a s husitskými motivy jsem dal na popelnici i s talíři Mělník. Asi to někoho zaujalo, neboť když jsem se vrátil k autu pro další věci, tento značkový porcelán, taktéž výhra v tombole, zmizel. Dost možná, že se objeví v docela jiné tombole a učiní tak někoho jiného šťastným.

Už to vypadá, že bude jaro a tak kamarád z ostrova svobody bude muset uložit rolbu a černá sjezdovka osiří. Nastane období, kdy Tadrovi budou moct přijet do Prahy a my se na ně všichni těšíme. Tadra tým bude zase kompletní!

 

Honza Č. Sr., 26.3.2011

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

High Blood Stress and Basic nature Disorder

(Atelagault, 30. 7. 2018 13:01)

Compression est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre determination bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/acheter-cialis-en-ligne-avec-ordonnance/

V JEDNOTĚ JE SÍLA!

(Honza Č. Sr., 10. 3. 2012 18:49)

A hle, zde v této skleněné láhvi tato síla dlela celých dvanáct let. Na whisky slušný věk, pro děvče, věk pod hranicí zákona. Aby se Miloš nestal tzv. „Kulínským“ a abychom potěšili i Ivu, volili jsme tekuté potěšení. I když nutno poznamenat, kdyby dvounohé potěšení umělo luxovat a vytírat, ale ne, to bychom se mohli dostat k dětské práci a ta je u nás zákonem zakázaná.
Dvanáct let tato zlatá tekutina zrála nedotčena nikým a ničím. Tiše si zrála ve Skotsku, aby se jednoho krásného dne dostala na poctivý český barový pult. Přes půl Evropy cestovala holka jedna zlatá, aby udělala radost Ivě a Milošovi Tadrovím, předsedům klubu Tadra teamu h.c.
Tak jako Český lev má dva ocasy, náš klub má dva předsedy h.c. Proč dva, když předseda je vždy jen jeden? Na tak skvělou atmosféru jaká je na Jednotě by jeden nestačil.
V této láhvi dříme dvanáctiletá síla a tato láhev je v Jednotě, eo ipso- v Jednotě je síla!

Jak to dopadlo

(Slávek, 11. 4. 2011 19:09)

Ahoj Honzo, jak to dopadlo s delfínky, nevšimnul jsem si, že by Ti je Iva s Milošem slavnostně na tanečním večeru předávali a už vůbec jsem je neviděl tančit na place. Ples byl báječný, nakonec jsme to uzavírali s Milošem a Ivou společnou cestou metrem. Jinak jako vždy, Honzo, krásný sloh.

 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< listopad / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 21924
Měsíc: 84
Den: 1