Jednota - společnost, která za vlády jedné strany provozovala síť prodejen s potravinami, restaurace a později i hotely. Tato společnost vlastnila mimo jiné i chatu ve Františkově nad Rokytnicí nad Jizerou. Proč o této chatě píšu? Není totiž obyčejná! Já jsem se tam dostal poprvé před pěti léty. Ne, nejsem sportovec, to by asi nikdo, kdo mě zná nevěřil, že jsem propadl sportu.
Na začátku osmdesátých lét mě má tehdejší žena donutila, abych se zúčastnil lyžařského výcviku, protože jsem otylý. Bylo to v Rokytnici nad Jizerou. Zájezd se mi líbil, sešla se tam výtečná parta. Náš vedoucí výcviku Ferda nám kladl na srdce, že „lyžníci jsou národ společenský“. Dodnes na to rád vzpomínám. Pak jsem se dvacet let nikam nedostal. Ne, že bych se vzpěčoval, ale prostě původní horská parta se rozpadla a mě osobně nic na hory netáhlo. A tak jsem od roku 1985 v Rokytnici nebyl.
Před pěti léty se mě kamarádka zeptala, jestli bych nejel s partnerkou na hory. „Zbláznila ses, v pět a padesáti se znovu učit lyžovat? Já jsem to už dávno zapomněl.“ Netušil jsem, do čeho jdu. „Ale houby, to je spíš taková společenská událost, než sport. Je to v Rokytnici, na takové chatě, jmenuje se Jednota a je tam sranda. Jedna dvojice odpadla a tak je jeden pokoj volný.“ Rokytnice, no to je snad pro mne magické místo! Neměli jsme co na práci a tak jsme se rozhodli, že pojedeme. Když jsme projížděli Rokytnicí, volal mně jeden z účastníků zájezdu, ať si nasadíme řetězy, jinak, že k chatě nedojedeme. Nakonec jsme před odbočkou na chatu ztroskotali. Zavolali jsme do chaty a pan hoteliér pro nás přijel stařičkým arem, hodil nám lano a jeli jsme před chatu jako páni.
To bylo naše první setkání s panem Tadrou. Usměvavý člověk připravený plnit přání svých zákazníků. Jeho žena Iva, její maminka, vítací kocour a pes, to je team, který dokázal na chatě nad Rokytnicí vytvořit takovou atmosféru, jakou jsem ani já ani Zuzana, má partnerka nikde a nikdy nezažili. Oba díky svému povolání dost často přebýváme po různých hotelích, ale atmosféra jaká je na chatě Jednota ve Františkově, ta prostě nikde jinde není. Že jsou pokoje miniaturní a postele tvrdé? Že jsou toalety a sprchy mimo pokoje? Ano, bydlel jsem ve velmi luxusních hotelích a teď vím, že v luxusu to není. Je to také v partě, která se tam každý rok na týden schází. Ano, lyžnící jsou národ společenský. Letecký mechanik, stevardka, lékařka, řezník, ajťák, odborník přes hardware, dvě ekonomky, stavební inženýr a další- nesourodá společnost, kterou spojuje smysl pro humor, radost z pohybu na čerstvém vzduchu a také, přiznejme si to, láska k dobrému moku a k úžasnému jídlu, které vytváří maminka paní Tadrové. Pravá česká nešizená kuchyně! Z té by měl radost i olysalý televizní kuchař!
A tak se na této chatě každoročně schází náš TADRA TÝM, jak jsme se pojmenovali. A protože jsme se právě vrátili, už se těšíme na příští setkání. A to nemusí být zrovna na chatě, scházíme se i v Praze při různých kultůrních přiležitostech.
Jo a kdybyste nevěděli, kdy byl Silvestr a vánoce, tak pan hoteliér to letos určil na středu druhého března. Byly i rachejtle!
Honza Č. Sr., 6.3.2011
